Lidové léčitelství, stejně jako jakákoliv lidská činnost, má svoje světlé i stinné stránky. Nemůže za to. Metody duchovní i hmotné. Slavná česká léčitelka, Božena Kamenická, používala oboje.
Část expozice věnované Boženě Kamenické v radnickém muzeu
Ezoterika i bylinky, používané od nepaměti. Je to jako se zbraněmi. Zbraně neubližují, ubližují lidé, kteří je vezmou do ruky. S léčitelstvím je to stejné. Upřímná touha pomoci i upřímná touha zbohatnout. Upřímná snaha zabránit nejhoršímu a palčivá závist. Ke konkurenci, kterou je třeba odstranit. Jakkoliv, na metodě nezáleží. Věda kontra šarlatánství. Černá nebo bílá a mezi tím nic. To je špatně a nikomu to neprospívá. Nemocným pak už vůbec ne. Šarlatánství, bohatnoucí z lidské nevědomosti, anebo věda, která ve svém bohorovném pocitu nadřazenosti vůči staletým zkušenostem vylévá s vaničkou i dítě? Cožpak neexistuje třetí cesta?
Hlavně, že to funguje
Jistě se shodneme na tom, že pokud se člověk uzdraví po léčebném zákroku, byla léčba účinná. Bez ohledu na to, kým byla použita, a vyléčenému člověku je jistě v té chvíli naprosto lhostejné, zda to bylo lidové léčitelství nebo oficiální medicína. Léčíme nemocného, nikoliv nemoc samu. Člověk není automatická pračka, která po výměně vadné součástky znovu funguje. Lidské tělo je docela komplikované a to, co jednomu pomůže, na druhého zkrátka nezabere. Lékař neléčí jen tělo, na které si může sáhnout, do kterého lze říznout. Léčí i to druhé, čemu se říká duše, přesnější by bylo duchovno. Fenomén, při jehož vyslovení naskakuje některým skeptikům husí kůže. Víra tvá tě uzdraví, to říkal již před dvěma tisíciletími jistý tesař z Nazaretu. Každá zdravotní sestřička to zná. Pacient nemůže usnout a dožaduje se tabletky. Neškodný hroznový cukr je spolknut a spánek přijde rychle. Dostal jsem přeci prášek na spaní. O jedné lidové léčitelce si nyní povíme pár slov. Nejdříve několik suchých dat, která jsou nezbytná.
Božena Kamenická (7. srpna 1898 – 5. září 1996), označovaná též bába Radnická či bába z Radnic, byla lidová léčitelka a bylinkářka. Diagnózy určovala především podle moči.
Dlouhý, požehnaný život. Celé jedno století, kdy se objevil inzulin, objevil se penicilin, Sabinova vakcína proti obrně. Lidové léčitelství ještě nebylo tolerováno, pokud se omezilo na jitrocel, heřmánek a maximálně lipový čaj.
Spolupráce a tolerance
Dům, kde léčitelka v Radnici žila
Léčitelka, která nebyla samouk. Tedy, do určité míry. Téměř před sto lety absolvovala v České Lípě soukromou, odbornou školu rehabilitace a léčitelství. Bylo to naštěstí v době, kdy z našich škol nevycházeli někteří absolventi, kteří věřili tomu, že naše Země je placatá. Bylo to v době, kdy se léčitelé i lékaři ještě tolerovali. Lékaři nehrozili žalobami z uražené ješitnosti a léčitelé neříkali pacientům, k lékaři nechoďte, stejně vám nepomůže, jak se leckdy děje dnes. Léčitelka, kterou někdy pod rouškou tmy, aby nebyli vysmíváni, navštěvovali i významné osobnosti kulturního či politického života, například bývalý prezident Ludvík Svoboda. Jak tyto diagnózy fungovaly? Kdo ví. Žádné chemické analýzy moči, ve špičkové laboratoři neprobíhaly. Psí moč, zaslaná z recese nebo hlouposti studenty medicíny, byla odhalena okamžitě. Ne, já zvířata neléčím, byla klidná odpověď paní Kamenické a zřejmě navedeným studentům sklaplo.
Můžeme říci zázrak. Ano zázrak, podle výrazu, že se jedná o něco za naším zrakem, něco, o čem mnoho nevíme, ale co zkrátka funguje. Nerozkýve to ručičku žádného přístroje, oficiálně to neexistuje. Slepí vidí, chromí znovu chodí. To není jen Nový zákon, děje se to dodnes. A odkaz paní Kamenické? Léčitelství i věda by měly spolupracovat. Nejde o ně, ale o nemocné lidi. Vzájemná tolerance, respekt a úcta. Nic to není, nic to nestojí. Jen trochu té ješitnosti stačí vyměnit za pokoru. Na obou stranách.
Karel Dudek
foto: Jitka Lenková, archiv Jitky Lenkové
Zítra: Odkaz léčitelky Boženy Kamenické II. – Její diagnostická metoda
