Legendy o ní a o jejím léčitelské umění se vyprávěly už za jejího života. Ani ona sama však nedokázala své mimořádné léčitelské umění nějak vysvětlit. Považovala ho jednoduše za boží dar.

Nejvíce jí samozřejmě těšilo, když v léčbě dosáhla úspěchu a pacient se uzdravil. V některých případech se však musela smířit s tím, že dotyčnému již není pomoci. Věděla to dopředu. Stejně jako okamžitě zjistila, co jejím nemocným chybí a jak jim může pomoci.

Z expozice radnického muzea

Zázračná vnuknutí

Božena Kamenická se narodila roku 1898 v Janštýně na Jihlavsku v rodině Krutišových s deseti dětmi. Vypráví se o ní, že měla na tehdejší dobu odvážný plán vystudovat medicínu, odradila ji však první pitva. Našla si tedy podobný obor a roku 1926 absolvovala odborný kurs přírodní léčby v České Lípě založený na vodoléčbě Sebastiana Kneippa a bylinkách. Tak se oficiálně stala léčitelkou, i když v praxi potom takto nabyté vědomosti nikdy nepoužila. „Já jsem ty knihy nepotřebovala, ani jediný recept jsem nikdy neopsala, ani žádnou bylinku jsem nemusela kopírovat,“ vzpomíná v rozhovoru s Jiřím Kuchařem uveřejněném na www A-Z homeopatie.

„Já se podívám a toho člověka vidím i nevidím,“ pokračuje. „Okamžitě jsem schopna stanovit diagnózu. Nedávno jsem se dívala do zkumavky a říkala, že to dítě je krásné, má světlé vlásky, popisovala jsem jednomu muži jeho dítě. A on řekl tomu druhému – to jsem blázen, jak to ta žena může vědět? Já to dítě neviděla, ale popisovala jsem ho, jako kdybych ho právě viděla.“

Přesně v tom spočívala většinou její metoda. Přelila moč pacienta do zkumavky, chvíli ji žíhala nad kahanem a „viděla“. Odhalila tak nastraženou léčku se psí močí i starého pána, který jí přinesl moč své těhotné vnučky.

Stejně zázračným způsobem dokázala v dobách hlubokého socialismu pojmenovat u nás nedostupný francouzský přípravek, který jediný mohl pomoci pacientovi stiženému úpornou škytavkou. Prohlásila prý tehdy, že pokud ho nemocný nedostane do dvou dnů, uškytá se k smrti. Naštěstí byl tímto nemocným tehdejší prezident Ludvík Svoboda a svůj lék tedy dostal včas. Kromě toho pravidelně užíval i jeden z čajů B. Kamenické, kterému se od té doby říká Prezidentská směs.

Radnická bába

Pametní deska na domě, kde v Radnici žila

Toto poněkud nelichotivé přízvisko dostala podle obce Radnice nedaleko Plzně, kam se spolu s manželem Karlem Kamenickým přestěhovala po odsunu z České Lípy v roce 1939. Již tehdy za ní chodívala hotová procesí, i přes sto lidí denně. V osobním životě neměla takové štěstí jako v léčitelství. Její jediný syn tragicky zahynul jako pětiletý roku 1936. Neváhala proto vychovat tři chlapce svého bratra, když jeho žena nepřežila třetí porod. Nejmladšího nakonec adoptovala. V Radnicích dodnes žije neteř slavné léčitelky a obecní úřad o památku své významné obyvatelky příkladně pečuje, např. formou expozice v místním muzeu.

Dodnes v Radnicích můžete mezi pamětníky vyslechnout vyprávění o ovsovém zábalu „Radnické báby“ na ekzémy stejně jako o jejím nerealizovaném záměru zakoupit místní tzv. panský dům a přeměnit ho na dětský domov. Tehdejší úřady její snaze nepřály a tak se B. Kamenická přestěhovala roku 1950 do Tymákova. Nepochodila však ani tam, po patnácti letech se vrátila do Radnic a poslední léta, od roku 1970, prožila v Plzni, v dvoupokojovém bytě v Guldenerově ulici. I tam léčila, pokud jí síly stačily.

Dnes už bohužel nikoho nepočastuje svým leckdy svérázným humorem. Zůstaly však po ní originální pečlivě střežené a opatrované recepty, které potřebným pomáhají dodnes. Sama se však zdráhala používat je na jednotlivé obtíže plošným způsobem. Každého člověka a každou nemoc vnímala jako originál, který si zasluhuje individuální přístup. Jednu univerzální radu však měla pro každého – střídmost. Věřila, že díky ní je možné prodloužit si život a sama toho byla nejlepším důkazem. Když roku 1996 zemřela, chyběl jí do stovky pouhé dva roky.

Jitka Lenková

foto: autorka a archiv autorky

Zítra: Odkaz léčitelky Boženy Kamenické III. – Osvědčené recepty