V dochovaných pamětech vltavských plavců se objevují zmínky o bylině, které říkali trank a používali ji k léčení úrazů, o které nebyla na řece a na vorech nouze. Možná by ke stejnému účelu mohla posloužit i dnes?
Trank prý měl neuvěřitelné léčivé účinky a rostl pouze podél Vltavy na Horním Buku ve Svatojanských proudech, na po pravé straně. Plavci byli otužilí a neznali, co je rýma. Nicméně občas docházelo při plavbách ať již na vorových pramenech nebo na šífech k různým zraněním Ta sice nebyla většinou vážná, ošetřit se však musela. Protože k lékaři bylo daleko, byli plavci nuceni se léčit sami. Protože to byli lidé žijící prakticky celý život (mimo zimy) ve volné přírodě, znali dopodrobna i všechny bylinky, které jim pomáhaly při nejrůznějších nemocech a zraněních.
Voraři na Vltavě (1903)
Pěstovat se ho nedařilo
Mezi nimi si vysoce cenili právě tranku a přikládali mu mimořádnou léčivou moc. Měl listy podobné břečťanu a sivě bílé květy s černým středem. Kvetl většinou v červenci, měl a tehdy nasbíraný měl také mít nejlepší léčivé účinky. Voraři ji sbírali tak, že obvykle jeden z plavců z prvního pramene vyskočil na břeh v místě, kde musel vorový pramen v peřejích přibrzdit, bylinu natrhal a počkal, až kolem popluje další vorový pramen a přibrzdí, Když se na Buku prameny, ve vorařské hantýrce štráfy, sjely na jednom místě, vorař, který trank natrhal, se vrátil na ten svůj pramen a s ostatními se o natrhané byliny podělil.
Plavci se pokoušeli tuhle užitečnou bylinku i pěstovat a sbírali proto i semena v tobolkách. Ve své plavecké kronice se o tom zmiňuje Karel Landík: „Ač jsme je též kolikrát natrhali a zasadili, nepdařilo se nám je u nás vypěstovati. Maškova žena z této trávy dělala též masti, neb pocházela z rodiny, která z bylin masti vařit uměla.“ A nedařilo se ani rostlin vyrýpnout a přesadit jinam. O to byl trank pochopitelně vzácnější.
Podle bratří Sypalů, jihočeských vorařů z Českého Krumlova, rostli trank ve Svatojánských proudech ještě na jednom místě, Kletecku.
Svatojánské proudy se sochou sv. Jana a Ferdinandovým sloupem (Karel Liebscher, 1896)
Stačilo jen přiložit list
Mašek jednou si také nesl svázanou otýpčičku na ranci a procházel se nádraží, tehdy ještě starém smíchovském, nežli přijel vlak. A tak jej zastavovali lidé a on sundal ranec a začal jim vykládat, jaká je to léčivá rostlina, a zejména ženské na to nachytal. Říkal, že je bylinka pro plavce, že roste na stráních nad řekou a všelijak to zveličoval. Vykládal, že se bylinka musí usušit a když pak se někde sekne, nebo má nějako ránu, tak usušený list z ní dá do horké měkké vody a lupen jakoby obživne, dostane zelenou barvu a tak se přiloží na ránu a zaváže. Lupen pak jak vytáhne bolest, tak i hojí. A aby byl obzvláště vtipný, docela klidně dodal: „Ženská, já vám za to neručím, ale když si to dáte do rána mezi nohy, tak vám to sroste!“
Mast z arniky nepomohla
O léčivosti tranku vyprávěl i vrátný Pletka, že mu noha skutečně po obkladech zahojila, a to nevěděl, co s ní. Jednou bylinka zachránila ruku i samotnému Maškovi. Toho trápily vydry, které mu chodily na ryby. Mašek měl silná železa, která na ně líčil, ale nedařilo se mu. Měl už sice vydru dobře obeznanou, protože mu vždy na okrajek ledu přinesla cejna a kus ho tam také nechala, ale do želez mu nešla.
Nezbývalo, než naládovat ládovačku. Byl pěkný měsíc, který již šel k úplňku, a tak Mašek čekával u okna s vyhlídkou, tloukl tam špačky, čili poklimbával, ale čekal. Na to aby měl složenou maturitu z trpělivosti. A tak se dočkal. Vydra vylezla na břeh s rybou a jak se do ní dala, vystřelil, až se zvuk výstřelu několikrát odrazil od skal, a zasažená vydra se začala zmítat.
Mašek běžel jen tak v punčochách, popadl vydru za prut (ocas) a běžel s ní domů. Jenže jak vydra přišla k sobě, mrskla sebou a zakousla se mu do levé ruky a tak mu ji stiskla, že ji Mašek nemohl vyprostit. Přiběhl tedy domů s vydrou na ruce s ní tedy domů a Mařena musela vzít železnou špici, kterou stloukala košíky, a teprve tak rozevřela vydře mordu a Mašek mohl ruku uvolnit.
Jeho žena měla výbornou mast z arniky, a tak si Mašek ruku vymyl, namazal a zavázal a dlouho se mu to nehojilo. Tak zkusil Mašek bylinu trank, a ta mu tenkrát ruku zahojila. Vydru pak odnesl Mašek na zámek a paní hraběnka z ní měla pěkný límec na kabátě.
Podražec křovištní ve starém herbáři
Záhada rozluštěna?
Samozřejmě mě zajímalo, co to bylo ve skutečnosti za rostlinu, ten zázračný trank? Když navíc slovo trank bývalo časté označení pro extrakt a označovaly se tak téměř všechny tinktury a odvary vyráběné po domácku určené k pití. Druhou možností užívání rostliny bylo ji usušit, rozemlít a vmíchat do sádla. Vzniklá mast se používala pro léčení povrchových zranění.
S ohledem na to, že nejsem botanik, obrátil jsem se proto na ing. Helenu Novákovou z vedení zahradnické firmy Bonsai-Kunice. Prostudovala všechny informace, které jsem byl schopen jí podat, a výsledkem jejího pátrání bylo zjištění, že jde o rostlinu jménem podražec křovištní (Aristolochia clematitis). Okamžitě mně zaslala tuto zprávu:
„Podle popisu, který jste poslal, bude se velkou pravděpodobností jednat o podražec. Protože listy jako břečťan a další charakteristiky, teplá a vlhká místa, barva květů, hojivé účinky tuto identifikaci potvrzují.“
Kde ale vzít podražec, když Svatojánské proudy jsou dávno zaplavené Štěchovickou přehradou? Ta ochladila místní klima z přehrady vypouštěnou studenou vodou, takže tato teplomilná rostlina odtud zřejmě vymizela a v ČR je jinak původní již jen na jižní Moravě.
Podražec křovištní
Ale je onen trank opravdu podražcem křovištním? Plavci uváděli, že má květy sivě bílé s černým středem, podražec však kvete žlutě. I když je i dnes považován za léčivou rostlinu přesně s těmi účinky, jaké popsali staří voraři. A šedé má alespoň tobolky, když už ne květy,
Jiří Svoboda
foto: wikipedie, pixabay
